- základní myšlenka mnišství se nachází v Písmu svatém Starého i Nového zákona; mnišství tedy znamená život podle písma svatého v následování Ježíše Krista
- nejranější formou mnišského života žili starověcí asketi, mezi nimiž se ve 3.století (zejména v Egyptě) objevilo hnutí, které přímo vedlo k vlastnímu mnišství poustevnického typu – anachorezi. Odcházeli z církevních obcí do pouště a stali se mnichy. Rozhodujícím důvodem pro odchod do pouště byla láska k Bohu zaměřená na druhý příchod Páně.
- od 4.století přechází kolonie poustevníků k životu v klášterech, a tak vznikají řeholní řády, (například benediktýni). Typická je vazba na určitý klášter a společná modlitba (officium). V raném středověku významně přispěly k šíření křesťanství a vzdělanosti, podílely se na kolonizaci, měly velký politický vliv.
Podle Benedikta se mnišství definuje jako život „pod řeholí a opatem“. Benediktova řehole má za cíl umožnit komunitě mnichů život podle evangelia. Důležitými body Řehole jsou „poslušnost“, „naslouchání“ a „mlčení“. Benedikt pod heslem „ora et labora“ – „modli se a pracuj“ – zreorganizoval klášterní život. Spojením modliteb a pobožnosti s prací a praktickou láskou k bližnímu měli mniši dosáhnout křesťanské dokonalosti.
Benedikt z Nursie
První Benediktův životopis sepsal papež Řehoř Veliký, který vládl v letech 59
0-604, pod názvem Vita sancti Benedict, kterému dává formu legendy. Bez tohoto pramene bychom o Benediktovi nic bližšího nevěděli. I když Řehoř neznal Benedikta osobně, mohl se odvolat na čtyři muže, kteří s ním ještě žili.
Benedikt žil asi v letech 480-543. O jeho původu toho mnoho nevíme. Řehoř pouze poznamenává, že pocházel ze „vznešeného rodu z Nursie“. Z jeho dětství se traduje pouze jediná věta: „Již jako dítě měl srdce starce.“ (zřejmě již jako dítě byl rozvážný a přemýšlivý). Později byl poslán na studia do Říma, kde studoval pravděpodobně gramatiku a rétoriku. Studentský život ho však zklamal a svá studia nedokončil.
Po návratu přesídlil Benedikt se svou chůvou do Enfide, dnešního Affile. Později nastoupil cestu do samoty. Odešel do Subiaka, asi čtyřicet mil od Říma - žil v ústraní, o samotě v jeskyni, několik let dobrovolně a vědomě. (Benedikt ovšem poustevnický život nevynalezl. Dlouho před ním tak žili otcové na poušti.) Jeho život v jeskyni byl tvrdý a plně odpovídal jeho tehdejšímu úmyslu: z lásky k Bohu vzít na sebe utrpení a svízele. Postupně ztrácel kontakt s lidmi a životem církve. Ztratil pojem o čase a už ani nevěděl, kdy se slaví Velikonoce (jako poustevník žil tři roky). Později ho několik mnichů přesvědčilo, aby se stal jejich představeným, protože jejich opat zemřel. Benedikt souhlasil, a to byl důležitý předěl v jeho životě. Poustevnický život byl na počátku mnišství.
Benedikt našel zpustlý klášter, od mnichů vyžadoval zachovávání klášterního řádu, v čemž byl důsledný a přísný. To odmítali a chtěli žít opět ve starém „nepořádku“, proto mu podali otrávené víno. Avšak byli odhaleni a Benedikt z kláštera odešel opět do jeskyně a začal znovu vést poustevnický život.
Postupně do jeskyně přicházeli muži, pozorovali jeho život a usazovali se v jeho okolí - vytvoření nového malého kláštera. Benediktův druhý klášter se zvětšoval pomalu, ale nakonec mniši postavili dvanáct menších klášterů. S jejich založením opustil Benedikt definitivně poustevnictví.
Stál v čele kláštera jako prostý laik. Není známo, že by dohnal teologická studia. To vzbudilo podezření u jednoho klerika - když pozoroval, že Benedikta navštěvuje v klášteře stále více lidí, snažil se ho odstranit. Benedikt nakonec shromáždil své mnichy, opustili okolí Subiaka a zamířili na jih od Říma.
Se stavbou kláštera začal u Cassina, který vešel do dějin pod názvem „Montecassino“. Klášter byl postaven na místě starého Apollónova chrámu na kopci vysokém 519 metrů. Se svou polohou a charakterem pevnosti se stal vzorem všech dalších benediktinských klášterů budovaných po celém evropském kontinentu. Původní podobu kláštera si nemůžeme představit, protože byl několik desetiletí po Benediktově smrti rozbořen a teprve mnohem později znovu vybudován. Benedikt zde uskutečnil své nové pojetí mnišství - postavil pro své mnichy velký dům otcovský, v němž všichni, s opatem v čele, měli jako jedna rodina zůstávat pod společnou střechou po celý život. V klášteře se nalézaly společné ložnice, kuchyně, nemocnice, dílny, refektář, knihovna apod. Benedikt si sám velmi pečlivě vybíral své žáky.
Ruční práce, na kterou se až doposud pohlíželo jako na nedůstojnou svobodného člověka, se stala v benediktinských klášterech vedle modlitby, rozjímání a studia, důležitým asketickým prostředkem. Ora et labora – modli se a pracuj – je heslem Benedikta. Benedikt patří k těm málo světcům, kteří den své smrti předem znali. Šest dní před smrtí si nechal upravit hrob, pak se ho zmocnila prudká zimnice a horečka. Neumíral ovšem v osamění.
Šíření benediktinského řádu
Sám Benedikt svou Řeholi dále vědomě nešířil, vyjma klášterů, které sám založil a těch bylo celkem 14. Mniši řídící se benediktinskou řeholí se však rychle rozšířili po celé tehdejší Evropě, především proto, že působili jako misionáři. V 9. století byli benediktini jediným řádem, který praktikoval klášterní život, v celé západní Evropě kromě Skotska, Walesu a Irska, kde přetrvávaly keltské zvyky po dalších asi dvě stě let. Benediktinský řád nikdy nezapustil tak hluboké kořeny ve východoevropských státech jako na západě. Každopádně Češi a Poláci částečně vděčí za svůj přechod ke křesťanství benediktinským misionářům.
Benediktini v Čechách
Počátky církevních řádů u nás jsou spjaty s šířením křesťanství v raném středověku za vlády Přemyslovců.
Ženské kláštery
na počátku 70. let 10. století kníže Boleslav II. založil klášter benediktinek u sv. Jiří na Pražském hradě – úplně první klášter na našem území; první abatyší byla Boleslavova sestra Mlada
další konventy benediktinek vznikly kolem roku 1160 v Teplicích a ve 40. letech 14. století v moravské Pustiměři i na Starém Městě pražském
pouze svatojiřský klášter přečkal 16. století, roku 1782 byl však zrušen
roku 1889 vznikl klášter beuronských benediktinek u sv. Gabriela v Praze na Smíchově, ten však sestry po roce 1918 opustily a od té doby u nás benediktinky nepůsobí
Mužské kláštery
Praha – Břevnov – první mužský benediktínský klášter u nás, založil jej opět Boleslav II. s biskupem sv. Vojtěchem roku 993. Roku 1322 bylo vybudováno probošství v Broumově, které se v době husitské stalo pro břevnovské útočištěm. Dnešní podoba Břevnova je z let 1708-20, staviteli byli K. a K. I. Dientzenhoferové, P. Brandl a P.I. Bayer. Roku 1950 byl břevnovský klášter STB vyklizen, řeholníci odvezeni do Broumova a činnost kláštera zakázána. Od roku 1990 začala postupná obnova kláštera.
Další české benediktinské kláštery vznikaly pod přímým vlivem kláštera v bavorském Niederaltaichu.
Klášter na ostrově u Davle – vznikl ke konci 10. století; byl několikrát vydrancován a vypálen, k pokusům o obnovu docházelo až do roku 1517, kdy konvent přesídlil do blízkého probošství sv. Jana pod Skalou založeného kolem roku 1310. Roku 1785 byl konvent zrušen, klášterní areál koupil hrabě Špork a zřídil zde textilní manufakturu.
Klášter v Opatovicích nad Labem – zřízený mezi lety 1086 – 87, navázal na starší cellu založenou šlechticem Mikulcem a podřízenou břevnovskému klášteru. Roku 1421 byl husity vypálen a mniši se sem již nikdy nevrátili. Roku 1535 zemřel poslední opatovický opat a tím končí dějiny kláštera.
Konvent v Sázavě – založen roku 1032 sv. Prokopem. Pěstovala se zde staroslověnská liturgie, roku 1096 však byla nahrazena liturgií latinskou, staroslověnští mniši vyhnáni a nahrazeni benediktiny z Břevnova. Klášter chátral a roku 1746 vyhořel, proto byla provedena barokní přestavba dle projektu K. I. Dientzenhofera. Roku 1785 císař Josef II. klášter zrušil. Od roku 1951 je vlastnictvím státu.
Klášter v Třebíči – založen roku 1101 moravskými přemyslovci
Klášter Rajhrad u Brna – založen knížetem Břetislavem v roce 1048 jako probošství podřízené Břevnovu, v době husitské byl útočištěm mnichů z Břevnova. Roku 1813 bylo probošství v Rajhradě povýšeno na samostatné opatství. Po roce 1950 byli zdejší mniši rozptýleni a v klášteře zřízeno vojenské skladiště. V roce 1997 byl klášter opět osídlen řeholníky a probíhá jeho pomalá obnova.
Klášter v Kladrubech – založil jej kníže Vladislav I. se svou ženou Richenzou z Bergu. Byl osazen domácím konventem a v roce 1130 nahrazen řeholníky ze Zwielfaltenu. Roku 1711 byla zahájena přestavba podle projektu J. B. Santiniho a dokončena až po roce 1756 podle plánů K. I. Dientzenhofera. Roku 1785 byl Josefem II. klášter zrušen a po zakoupení knížetem A. Windischgrätzem změněn na panské sídlo.
Klášter ve Vilémově – založen roku 1121 hrabaty Heřmanem a Vilémem ze Sulzbachu, roku 1421 zničen husity. Roku 1541 v Rajhradě zemřel poslední vilémovský opat Petr.
Klášter v Postoloprtech – založen před lety 1119 – 1121 nedaleko luckého hradiště Drahotuš. V roce 1420 byl husity vypálen a již neobnoven. Řeholníci se uchýlili do benediktinského kláštera v saské Kamenici.
Klášter v Podlažicích – založen kolem roku 1160
Broumov – roku 1213 jej Přemysl Otakar I. daroval břevnovským benediktínům a před rokem 1322 tam vzniklo probošství podřízené Břevnovu. V době husitské byl útočištěm břevnovských mnichů – břevnovské opatství mělo dvě sídla. Roku 1939 se oba kláštery oddělily. Dnešní podoba Broumova pochází z 18. století, kdy byl Břevnov i Broumov přestavěn K. I. Dientzenhoferem.
Klášter Na Slovanech (Emauzy) – založen v roce 1347 císařem Karlem IV. jako klášter se slovanskou liturgií. Roku 1426 musela většina mnichů odejít a v Emauzích byla zřízena utrakvistická konzistoř. V 19. století klášter upadal, roku 1880 sem přišli mniši vyhnaní z německého kláštera Beuron a vyzdobili klášter ve vlastním novoromantickém stylu, tzv. beuronském (Beuronská umělecká škola). Roku 1950 byl klášter vyklizen, po roce 1990 žili emauzští mniši v Břevnově a roku 1995 se nastěhovali zpět.
Vedle klášterů existovala i probošství – filiální domy podřízené jednotlivým opatstvím, např. v Polici nad Metují, Kostelci nad Vltavou, Klášterské Lhotě, Přelouči, Komárově u Brna, Klášterci nad Ohří, …
Žádné komentáře:
Okomentovat