Opatství Rajhrad

Dne 4.11.2005 jsme navštívili benediktinské opatství Rajhrad. Mluvili jsme s převorem kláštera páterem Augustinem Gazdou. Stojí v čele kláštera od roku 1997.

převor = je představený kláštera u některých katolických řádů nebo první představený po opatovi (např. u řádů premonstrátů).
páter = otec
___________________________________

Historie kláštera

Rajhrad je nejstarší klášter na Moravě. Byl založen knížetem Břetislavem roce 1048.
Klášter byl závislý na klášteře břevnovském. Od roku 1813 byl Rajhrad povýšen
na samostatné opatství.

První zprávy o současném Rajhradu pocházejí ze 13. století. Jde o dvě listiny - tzv. břevnovská falsa. Jedná se o tzv. darovací listinu knížete Břetislava datovanou 18. října 1045. Druhou listinou je tzv. zakládací listina datovaná v Rajhradě 26. listopadu 1048. Ve 13. století byla obec povýšena na městečko s právem pořádat sedmidenní výroční trh.

Klášter bez újmy přežil rušnou dobu husitskou, stal se tehdy jedním z útočišť pro mnichy z Břevnova. Růstu kláštera pomáhalo udělování privilegií a výsad. Markrabí Přemysl udělil ve 14.stol. Rajhradu svobodu , Jan Lucemburský propůjčil klášteru hrdelní právo, které mu zůstalo 400 let. V polovině 14. století se v klášteře začíná vařit pivo, opat Havel zakládá roku 1465 vinice, ta se stává od roku 1554 symbolem rajhradského znaku. Roku 1623 založil Jiří Vojtěch Kotelík v Rajhradě školu. Škola získala věhlas, „který přesahoval hranice Moravy“.

Do konce 17.stol. měl Rajhradský klášter románskou tvář. Kvůli špatnému stavu rozhodl Placid Novotný klášter přestavět. Vystavěl dvě věže, poté roku 1960 zemřel. 1.10.1687 nabyli rajhradští probošti od papeže Inocence IX.právo pontifikálií, tj. právo nosit mitru, kříž, prsten, berlu.

1721 začala přestavba kláštera do dnešní podoby podle návrhu Giovanni Santiniho-Aichla. Stavba chrámu dokončena 1730, o devět let později vysvěcena. Dnešní klášterní areál nebyl postaven podle původního plánu. 1904 postaven v Rajhradě sirotčinec.

Akce K – akce bezpečnostních orgánů SÚC (státní úřad pro věci církevní), zaměřena na likvidaci čs. klášterů. Proběhala v roce 1950 v několika vlnách. Výsledek: likvidace činnosti mužských a ženských církevních řádů. Akci vedl ÚV KSČ (ústřední výbor komunistické strany Českoslo-
venska). Do centralizačních a internačních klášterů odvezla 2376 řeholníků ze 28 řádů. Druhá vlna nutila představené zbylých řádů k centralizaci „dobrovolnou“ cestou. KSČ obsadili rajhradský klášter, který sloužil jako sklad nástrojů a zbraní. Týden se v klášteře kradlo.
Měl být zavřen i kostel, ale díky lidem z okolních vesnic a jejich pevné víře se nepodařilo tuto silnou tradici zrušit. Roku 1990 byl klášter navrácen benediktinskému řádu. Klášter byl v kritickém stavu. Nyní zde žije 6 benediktinů a převor.

___________________________________

Kulturní život kláštera

První mniši pracovali převážně tělesně, plnili druhou část svého řeholnického programu: labora – pracuj. Mezi tělesné práce patřilo mýcení lesů, truhlářské práce, práce knihařské.

P.Vojtěch – vytvořil samohybný globus s mapami dokonale podrobnými a prokreslenými. Dále je tvůrcem „světových hodin“, určující čas na různých místech zeměkoule. Hodiny ukazují také proměny měsíce a dat.

Členové kláštera vyučovali jako profesoři náboženství,obecného dějepisu a klasické filologie. Neméně významná je literární činnost rajhradských řeholníků. Dr.Pavel Vychodil, ředitel klášterní tiskárny – překladatel a vydavatel řeckého filosofa Aristotela. P.Augustin Vrzal – překládal ruskou klasickou literaturu.Jeho osobní knihovna čítá na 2 500 svazků. P.Maurus Josef Kinder OSB – od roku 1864 správcem knihovny a archivu – věnoval se historickým studiím,zaměřil se na dějiny řádu. P.Václav Jan Pokorný OSB – archivář, byl redaktorem časopisu Hlídka.Od roku 1813 byl osmým opatem v pořadí.V roce 1950 zatčen, internován v Hejnicích,odtud byl převezen na Žernůvku, kde také 2.3.1979 zemřel, byl pochován v Rajhradě. Alexius Habrich – historik, uspořádal brněnské archivy, tiskem vydal I.část právních památek moravských.

Od dob probošta Brancouzského shromažďovali rajhradští preláti umělecké předměty všeho druhu.Velkou pozornost věnovali obrazům.Často jsou uváděna jména proslulých umělců – Rembrant,Van Dyk aj.Většinou šlo o dohady a kopie. Další cenné předměty – berla ze zlacené mědi kladené do 14.stol., dále gotické monstrance, pacifikály, relikviáře a kalichy v renesančním, barokním a rokokovém provedení.

Rajhradští benediktini se výrazným způsobem zasloužili o rozvoj kulturního života Rajhradu v 19. století. Když se roku 1871 mění čtenářský spolek Břetislav (zal. 1870) na Katolicko-politický čtenářský spolek Břetislav, staví se do jeho čela řeholník Benedikt Korčián (od 1883 opatem). Toto společenství se hlavně věnovalo (a věnuje) chrámovému zpěvu, dále pak hudbě a přednáškové činnosti. Rajhradští kněží měli vliv na založení tělovýchovné jednoty Orel v roce 1910.

___________________________________
Klášterní knihovna

Od založení až do roku 1813 podléhal klášter opatství břevnovskému - to komplikuje poznání nejstarších osudů klášterní knihovny. Knihovna existovala již po založení kláštera, byly zde knihy pro řeholní život nezbytné např. lekcionáře (pro čtení při bohoslužbách), evangeliáře, misály (knihy používané v katolické církvi, obsahují modlitby , které přednáší kněz).

Během 13.stol. byl klášter velmi pustošen – Tatary, Kumány Bély IV. a habsburskými vojsky – knihovní fondy značně rozrušeny. K pozůstatkům této
knihovny je Martyrologium Adonis – nejstarší rajhradská kniha.

Ve 14 stol. nastává rozkvět kláštera – knihovna obohacena o graduál a antifonář.

Neklidné 15.stol. Rajhrad nepostihlo a knihovně dokonce přineslo obohacení – v rajhradském klášteře našli úkryt mniši z Břevnova a Broumova. Ze známých osobností zde byli:Václav z Chvaletic, Marek z Broumova – známý Husův žalobce na kostnickém sněmu Jana z Holešova. Knihovna obsahuje mnoho knih i z dob husitských-Táborská kronika Mikuláše z Pelhřimova aj.

Piter z Třebechovic – vynikající badatel,který získal pro knihovnu mnoho cenných rukopisů.
Řehoř Volný – získal pro knihovnu proslulý žaltář vdovy Elišky Rejčky.

Významný knihovník – Viktor Schlossar - za něho zažila knihovna vzácnou návštěvu Josefa Dobrovského, později Františka Palackého. Beda Dudík – položil základ k rajhradské sbírce map.

Období po první světové válce - zásluhou Augustina Vrzala získala knihovna přes tisíc svazků ruských a jiných slovanských knih a časopisů. Ve 2. světové válce byla knihovna značně poznamenána. Když roku 1950 přebírala knihovnu Universitní knihovna v Brně musela být knihovna opravena. Materiálně - opravy oken, stropů, poté následovali opravy po knihovnické
stránce = revize, nově uspořádána knihovna a kompletace časopisů.

___________________________________

Opatský chrám sv. Petra a Pavla

Chrám sv. Petra a Pavla stojí na místě chrámu románského. Jedinou zachovanou památkou z románského chrámu je hlavice sloupu uložená v klášterním muzeu. Chrám byl na délku kratší ve srovnání s dnešním chrámem. S jeho stavbou se začalo na jaře 1722. Chrámovému průčelí vévodily štíhlé věže dosahující výšky 65 metrů. Dnes na tyto věže zbyla jen vzpomínka. Současná úprava věží je vlastně provizorium z roku 1942; při opravě kláštera se věže vlivem bouře a větru i s lešením zřítily. Ve výklencích na průčelí chrámu stojí sochy sv. biskupa Vojtěcha a sv. poustevníka Vintíře. Štít mezi věžemi je ozdoben mozaikovým obrazem Neposkvrněného početí Panny Marie.

Vnitřek chrámu je jednolodní, s vysoko položenými okny. Klenba chrámové lodi je zaklenuta do čtyř kopulí, jejichž výška přesahuje 30 m. Na stěně za hlavním
oltářem je Chór andělů v oblacích s Bohem Otcem se sochou P. Marie Rajhradské, obrovské sochy sv. Petra a Pavla. Freskovou výzdobu kopulí provedl v 18.stol. brněnský malíř Jan Jiří Etgens. Fresky nad kůrem znázorňují oslavu Boží zpěvným a hudebním uměním. Novou fresku v kopuli presbytáře namaloval v roce 1776 Josef Winterhalter z Brna. Na fresce je zachyceno
Proměnění Páně na hoře Tábor. Hlavní oltář je mramorový s dvěma anděly, soškami sv. Cyrila a Metoděje. V chrámové lodi je osm bočních oltářů. Oltáře jsou směrem od kazatelny v pořadí: sv. Ondřej s obrazem. Sochy sv. Judy Tadeáše a sv. Benedikta. Sv. Benedikt s obrazem Smrt sv. Benedikta .V rakvi jsou uloženy ostatky svatého Defenedta. Sochy sv. Mauruse a sv. Placida. Třetí oltář sv. Jana Nepomuckého má sochy sv. Prokopa a sv. Vojtěcha. Oltář sv. Rodiny s obrazem má sochy sv. Davida a Zachariáše. Další oltáře od sakristie: sv. Gertruda s obrazem má sochy sv. Mechtilda a Valburga od Schweigla. Obrazem sv. Benedikta se svou sestrou sv. Školastikou a se sochami sv. Hildegardy a sv. Otílie. V rakvi jsou ostatky sv. Felicissima. Posledním oltářem je oltář Všichni svatí benediktinského řádu a sochami sv. Ambrože a sv. Augustina.

Úpravu nynějšího kostelního kůru s balustrádou navrhl roku 1896 architekt Vil. Dvořák. Varhany z roku 1733 byly roku 1909 modernizovány. V 70. letech 18. století byly kolem kláštera vysázeny aleje. Součástí kláštera byly překrásné zahrady. Uprostřed kvadratury Rajská zahrada, východně od ní zahrada francouzská.

___________________________________

Osudy kláštera v současnosti

Po internaci benediktinů v roce 1950 byla tato památka státem tak nezodpovědně zanedbávána, že nyní musí být na rekonstrukci vynakládány značné prostředky. Klášterní stavby jsou ve špatném a zuboženém stavu. V roce 1997 byl klášter opět osídlen řeholníky a probíhá jeho velmi pomalá obnova. V západním křídle kvadratury kláštera byly umístěny knihy v nevyhovujícím prostředí, avšak v současné době je obnova knihovny dokončena a knihy jsou vráceny zpět na svá místa. V části východního křídla je trvale funkční sakristie a od října 1998 je využívána zrekonstruovaná kapitulní síň s přilehlou výstavní místností.větší část východního křídla slouží pro Památník písemnictví na Moravě. V severním křídle je obnoveno a plně funkční přízemí, ve kterém je farní centrum a další výstavní místnost. Opatský chrám sv. Petra a Pavla je trvale využíván k bohoslužbám.Hospodářské objekty kláštera jsou k různým účelům využívány jen z části. Zbytek, asi 80 %, těchto budov není možné z důvodu havarijního stavu používat. Přilehlé zahrady jsou zdevastovány a jsou pouze ošetřovány sečením. Na jejich obnovu byla za pomoci MÚ Rajhrad zpracována projektová dokumentace "Regenerace zeleně kláštera Rajhrad". Klášteru není bohužel věnována patřičná pozornost, kterou si svým významem jistě zasluhuje.

V Rajhradě byla založena nadace Ora et Labora, která svým programem usiluje o postupnou obnovu celého objektu benediktinského kláštera. Snaží se získávat finanční prostředky na dokončení zajištění statiky i dalších stavebních prací.

Benediktinský řád

Mnišství

• základní myšlenka mnišství se nachází v Písmu svatém Starého i Nového zákona; mnišství tedy znamená život podle písma svatého v následování Ježíše Krista
• nejranější formou mnišského života žili starověcí asketi, mezi nimiž se ve 3.století (zejména v Egyptě) objevilo hnutí, které přímo vedlo k vlastnímu mnišství poustevnického typu – anachorezi. Odcházeli z církevních obcí do pouště a stali se mnichy. Rozhodujícím důvodem pro odchod do pouště byla láska k Bohu zaměřená na druhý příchod Páně.
• od 4.století přechází kolonie poustevníků k životu v klášterech, a tak vznikají řeholní řády, (například benediktýni). Typická je vazba na určitý klášter a společná modlitba (officium). V raném středověku významně přispěly k šíření křesťanství a vzdělanosti, podílely se na kolonizaci, měly velký politický vliv.

Podle Benedikta se mnišství definuje jako život „pod řeholí a opatem“. Benediktova řehole má za cíl umožnit komunitě mnichů život podle evangelia. Důležitými body Řehole jsou „poslušnost“, „naslouchání“ a „mlčení“. Benedikt pod heslem „ora et labora“ – „modli se a pracuj“ – zreorganizoval klášterní život. Spojením modliteb a pobožnosti s prací a praktickou láskou k bližnímu měli mniši dosáhnout křesťanské dokonalosti.

Benedikt z Nursie

První Benediktův životopis sepsal papež Řehoř Veliký, který vládl v letech 590-604, pod názvem Vita sancti Benedict, kterému dává formu legendy. Bez tohoto pramene bychom o Benediktovi nic bližšího nevěděli. I když Řehoř neznal Benedikta osobně, mohl se odvolat na čtyři muže, kteří s ním ještě žili.

Benedikt žil asi v letech 480-543. O jeho původu toho mnoho nevíme. Řehoř pouze poznamenává, že pocházel ze „vznešeného rodu z Nursie“. Z jeho dětství se traduje pouze jediná věta: „Již jako dítě měl srdce starce.“ (zřejmě již jako dítě byl rozvážný a přemýšlivý). Později byl poslán na studia do Říma, kde studoval pravděpodobně gramatiku a rétoriku. Studentský život ho však zklamal a svá studia nedokončil.

Po návratu přesídlil Benedikt se svou chůvou do Enfide, dnešního Affile. Později nastoupil cestu do samoty. Odešel do Subiaka, asi čtyřicet mil od Říma - žil v ústraní, o samotě v jeskyni, několik let dobrovolně a vědomě. (Benedikt ovšem poustevnický život nevynalezl. Dlouho před ním tak žili otcové na poušti.) Jeho život v jeskyni byl tvrdý a plně odpovídal jeho tehdejšímu úmyslu: z lásky k Bohu vzít na sebe utrpení a svízele. Postupně ztrácel kontakt s lidmi a životem církve. Ztratil pojem o čase a už ani nevěděl, kdy se slaví Velikonoce (jako poustevník žil tři roky). Později ho několik mnichů přesvědčilo, aby se stal jejich představeným, protože jejich opat zemřel. Benedikt souhlasil, a to byl důležitý předěl v jeho životě. Poustevnický život byl na počátku mnišství.

Benedikt našel zpustlý klášter, od mnichů vyžadoval zachovávání klášterního řádu, v čemž byl důsledný a přísný. To odmítali a chtěli žít opět ve starém „nepořádku“, proto mu podali otrávené víno. Avšak byli odhaleni a Benedikt z kláštera odešel opět do jeskyně a začal znovu vést poustevnický život.

Postupně do jeskyně přicházeli muži, pozorovali jeho život a usazovali se v jeho okolí - vytvoření nového malého kláštera. Benediktův druhý klášter se zvětšoval pomalu, ale nakonec mniši postavili dvanáct menších klášterů. S jejich založením opustil Benedikt definitivně poustevnictví.
Stál v čele kláštera jako prostý laik. Není známo, že by dohnal teologická studia. To vzbudilo podezření u jednoho klerika - když pozoroval, že Benedikta navštěvuje v klášteře stále více lidí, snažil se ho odstranit. Benedikt nakonec shromáždil své mnichy, opustili okolí Subiaka a zamířili na jih od Říma.

Se stavbou kláštera začal u Cassina, který vešel do dějin pod názvem „Montecassino“. Klášter byl postaven na místě starého Apollónova chrámu na kopci vysokém 519 metrů. Se svou polohou a charakterem pevnosti se stal vzorem všech dalších benediktinských klášterů budovaných po celém evropském kontinentu. Původní podobu kláštera si nemůžeme představit, protože byl několik desetiletí po Benediktově smrti rozbořen a teprve mnohem později znovu vybudován. Benedikt zde uskutečnil své nové pojetí mnišství - postavil pro své mnichy velký dům otcovský, v němž všichni, s opatem v čele, měli jako jedna rodina zůstávat pod společnou střechou po celý život. V klášteře se nalézaly společné ložnice, kuchyně, nemocnice, dílny, refektář, knihovna apod. Benedikt si sám velmi pečlivě vybíral své žáky.

Ruční práce, na kterou se až doposud pohlíželo jako na nedůstojnou svobodného člověka, se stala v benediktinských klášterech vedle modlitby, rozjímání a studia, důležitým asketickým prostředkem. Ora et labora – modli se a pracuj – je heslem Benedikta. Benedikt patří k těm málo světcům, kteří den své smrti předem znali. Šest dní před smrtí si nechal upravit hrob, pak se ho zmocnila prudká zimnice a horečka. Neumíral ovšem v osamění.

Šíření benediktinského řádu

Sám Benedikt svou Řeholi dále vědomě nešířil, vyjma klášterů, které sám založil a těch bylo celkem 14. Mniši řídící se benediktinskou řeholí se však rychle rozšířili po celé tehdejší Evropě, především proto, že působili jako misionáři. V 9. století byli benediktini jediným řádem, který praktikoval klášterní život, v celé západní Evropě kromě Skotska, Walesu a Irska, kde přetrvávaly keltské zvyky po dalších asi dvě stě let. Benediktinský řád nikdy nezapustil tak hluboké kořeny ve východoevropských státech jako na západě. Každopádně Češi a Poláci částečně vděčí za svůj přechod ke křesťanství benediktinským misionářům.

Benediktini v Čechách

Počátky církevních řádů u nás jsou spjaty s šířením křesťanství v raném středověku za vlády Přemyslovců.

Ženské kláštery

na počátku 70. let 10. století kníže Boleslav II. založil klášter benediktinek u sv. Jiří na Pražském hradě – úplně první klášter na našem území; první abatyší byla Boleslavova sestra Mlada
další konventy benediktinek vznikly kolem roku 1160 v Teplicích a ve 40. letech 14. století v moravské Pustiměři i na Starém Městě pražském
pouze svatojiřský klášter přečkal 16. století, roku 1782 byl však zrušen
roku 1889 vznikl klášter beuronských benediktinek u sv. Gabriela v Praze na Smíchově, ten však sestry po roce 1918 opustily a od té doby u nás benediktinky nepůsobí

Mužské kláštery

Praha – Břevnov – první mužský benediktínský klášter u nás, založil jej opět Boleslav II. s biskupem sv. Vojtěchem roku 993. Roku 1322 bylo vybudováno probošství v Broumově, které se v době husitské stalo pro břevnovské útočištěm. Dnešní podoba Břevnova je z let 1708-20, staviteli byli K. a K. I. Dientzenhoferové, P. Brandl a P.I. Bayer. Roku 1950 byl břevnovský klášter STB vyklizen, řeholníci odvezeni do Broumova a činnost kláštera zakázána. Od roku 1990 začala postupná obnova kláštera.
Další české benediktinské kláštery vznikaly pod přímým vlivem kláštera v bavorském Niederaltaichu.

Klášter na ostrově u Davle – vznikl ke konci 10. století; byl několikrát vydrancován a vypálen, k pokusům o obnovu docházelo až do roku 1517, kdy konvent přesídlil do blízkého probošství sv. Jana pod Skalou založeného kolem roku 1310. Roku 1785 byl konvent zrušen, klášterní areál koupil hrabě Špork a zřídil zde textilní manufakturu.

Klášter v Opatovicích nad Labem – zřízený mezi lety 1086 – 87, navázal na starší cellu založenou šlechticem Mikulcem a podřízenou břevnovskému klášteru. Roku 1421 byl husity vypálen a mniši se sem již nikdy nevrátili. Roku 1535 zemřel poslední opatovický opat a tím končí dějiny kláštera.

Konvent v Sázavě – založen roku 1032 sv. Prokopem. Pěstovala se zde staroslověnská liturgie, roku 1096 však byla nahrazena liturgií latinskou, staroslověnští mniši vyhnáni a nahrazeni benediktiny z Břevnova. Klášter chátral a roku 1746 vyhořel, proto byla provedena barokní přestavba dle projektu K. I. Dientzenhofera. Roku 1785 císař Josef II. klášter zrušil. Od roku 1951 je vlastnictvím státu.

Klášter v Třebíči – založen roku 1101 moravskými přemyslovci

Klášter Rajhrad u Brna – založen knížetem Břetislavem v roce 1048 jako probošství podřízené Břevnovu, v době husitské byl útočištěm mnichů z Břevnova. Roku 1813 bylo probošství v Rajhradě povýšeno na samostatné opatství. Po roce 1950 byli zdejší mniši rozptýleni a v klášteře zřízeno vojenské skladiště. V roce 1997 byl klášter opět osídlen řeholníky a probíhá jeho pomalá obnova.

Klášter v Kladrubech – založil jej kníže Vladislav I. se svou ženou Richenzou z Bergu. Byl osazen domácím konventem a v roce 1130 nahrazen řeholníky ze Zwielfaltenu. Roku 1711 byla zahájena přestavba podle projektu J. B. Santiniho a dokončena až po roce 1756 podle plánů K. I. Dientzenhofera. Roku 1785 byl Josefem II. klášter zrušen a po zakoupení knížetem A. Windischgrätzem změněn na panské sídlo.

Klášter ve Vilémově – založen roku 1121 hrabaty Heřmanem a Vilémem ze Sulzbachu, roku 1421 zničen husity. Roku 1541 v Rajhradě zemřel poslední vilémovský opat Petr.

Klášter v Postoloprtech – založen před lety 1119 – 1121 nedaleko luckého hradiště Drahotuš. V roce 1420 byl husity vypálen a již neobnoven. Řeholníci se uchýlili do benediktinského kláštera v saské Kamenici.

Klášter v Podlažicích – založen kolem roku 1160

Broumov – roku 1213 jej Přemysl Otakar I. daroval břevnovským benediktínům a před rokem 1322 tam vzniklo probošství podřízené Břevnovu. V době husitské byl útočištěm břevnovských mnichů – břevnovské opatství mělo dvě sídla. Roku 1939 se oba kláštery oddělily. Dnešní podoba Broumova pochází z 18. století, kdy byl Břevnov i Broumov přestavěn K. I. Dientzenhoferem.

Klášter Na Slovanech (Emauzy) – založen v roce 1347 císařem Karlem IV. jako klášter se slovanskou liturgií. Roku 1426 musela většina mnichů odejít a v Emauzích byla zřízena utrakvistická konzistoř. V 19. století klášter upadal, roku 1880 sem přišli mniši vyhnaní z německého kláštera Beuron a vyzdobili klášter ve vlastním novoromantickém stylu, tzv. beuronském (Beuronská umělecká škola). Roku 1950 byl klášter vyklizen, po roce 1990 žili emauzští mniši v Břevnově a roku 1995 se nastěhovali zpět.

Vedle klášterů existovala i probošství – filiální domy podřízené jednotlivým opatstvím, např. v Polici nad Metují, Kostelci nad Vltavou, Klášterské Lhotě, Přelouči, Komárově u Brna, Klášterci nad Ohří, …

Mlada a sv. Vojtěch

Mlada (935 - 9. 2. 994)

Mlada byla dcerou významného přemyslovského knížete Boleslava I. a jeho manželky Biagoty. Narodila se někdy mezi léty 930 - 935,v Praze pravděpodobně jako nejmladší ze tří nebo čtyř sourozenců (Dobrava - budoucí manželka knížete Měška - "apoštolka Poláků", Boleslav II. - následník na českém knížecím stolci - mnich Kristián, autor legendy o Ludmile a Václavovi, jeho příbuzenský vztah k Boleslavovi I. je však krajně nejistý). O jejím životě, stejně tak jako o většině osob této doby, je poměrně málo informací - písemné prameny jsou téměř výhradně duchovního původu:“V sv.písmu vzdělaná,křestˇanskému náboženství oddaná a veškerou poctivostí mravů ozdobená“ jak píše Kosmas,byla předurčena ke službě Boží. Událostí v jejím životě jsou spojeny především s církví.

Křesťanství bylo v té době v Čechách krátce. Mladin otec, Boleslav I., pocházel teprve z třetí generace křesťanů u nás, přesto (nebo právě proto?) svou dceru Mladu už od jejího dětství zasvětil službě Bohu. Mladě se dostalo vzdělání - čtení, psaní, latina, což byl v té době velký luxus - a zvláště pro ženu. Pravděpodobně studovala v Řezně,ale možná i v Římě nebo v Čechách.

Na počátku 60. let 10. století byla vyslána do Říma k papeži Janu XIII., aby jednala o založení prvního mnišského řádu v Čechách, a pravděpodobně také o zřízení samostatné diecéze v Praze. Nešlo jen o duchovní záležitost - ve hře byly také mocenské vztahy. Boleslav I. v té době svými výboji vytvořil z přemyslovského knížectví obrovský stát a pro upevnění moci byla nezbytná církevní podpora. Navíc Čechy dosud spadaly pod správu biskupství v Řezně, které samozřejmě nezasahovalo jen do dění v duchovní oblasti. Získání určité nezávislosti v církevně-správní oblasti by tedy zvýšilo i politický význam přemyslovského knížectví.

Cesta Mlady do Říma byla tudíž cestou s významným diplomatickým posláním, které nemohl zvládnout hned tak někdo. Už jen samotná cesta do Itálie byla dost nebezpečná a fyzicky náročná - musíme si uvědomit, že v té době byla Evropa jeden velký (pra)les, v němž se osídlení lidmi omezovalo na malé mýtiny oklopené neustále hrozící divočinou, a cesty existovaly jen v tom smyslu, že někdo zhruba věděl, jakým směrem a kudy se má jet.

V Římě Mlada na papeže svou inteligencí a výmluvností zjevně zapůsobila, protože domů se r. 967 vrátila už jako vysvěcená abatyše. Sama se chtěla se stát řeholnicí,proto zůstala asi rok v římském klášteře sv.Anežky,kde byla vysvěcena na abatyši s řeholním jménem Marie. Abatyší se stala r.970,jednalo se o benediktýnský řád,jehož sídlo bylo v nově založeném klášteře sv Jiři v Praze, který byl vůbec prvním ženským klášterem v Čechách . Zřízení kláštera znamenalo velký kulturní a sociální počin. Kláštery obecně byly centrem vzdělanosti a umění, tento navíc sloužil jako útočiště neprovdaných nebo stíhaných žen.

Ještě za Mladina života bylo také v Praze zřízeno biskupství (973), na čemž měla jistě svůj podíl.
Roku 994 ve věku kolem 60 let, na tehdejší dobu velmi vysokém, zemřela a byla pochována v Mariánské kapli kláštera, kde leží i 1. manželka Boleslava II. a další dvě abatyše - Anežka a Kunhuta.

O mnoho století později, v roce 1673(1675), byly její dosti dobře zachované ostatky za zpěvů Loretánských litanií a českých písní vyzvednuty z hrobu a uloženy do výklenku,kde jsou doposud.Podle těchto ostatků byla také vytvořena stříbrná maska tváře, která prý měla "rozhodný výraz", což by jistě odpovídalo této silné a energické ženě.

Kostel sv. Jiří

Praha 1 - Pražský hrad Kolem roku 920

Kostel sv. Jiří byl založen na jednom z nejvyšších míst hradního ostrohu, téměř uprostřed opevněné plochy hradiště. Nálezy nejstaršího zdiva neumožňují vytvořit zcela jednoznačnou představu o jeho podobě z doby po roce 920, je ale pravděpodobné, že býval vícelodním chrámem (bazilikou).

V roce 973 byl při kostele založen nejstarší klášter v Čechách patřící benediktinkám, jehož abatyší se stala Mlada - sestra panujícího knížete Boleslava II. Při této příležitosti došlo k jeho rozšíření a přestavění. Části zdiva z 10. století se dochovaly v jižní boční lodi a pod jižní věží.

Výrazných změn se bazilika dočkala po požáru roku 1142. Během tehdejší obnovy, při níž je zmiňován stavitel Verner (Wernherus), již dostala téměř současnou podobu, kterou představuje protáhlé trojlodí se dvěma věžemi při východním závěru obou bočních lodí (jižní věž je postavena nad původně samostatnou kaplí). Východní závěr tvoří kvadratický chór s hlavní apsidou, pod nímž je krypta klenutá křížovými klenbami bez pasů na sloupech. Obdobně zapuštěný klenutý prostor býval i na západní straně.

Další stavební úpravy proběhly v první polovině 13. století, po polovině 14., na počátku 16. a na konci 17. století, v letech 1718-22; rekonstrukce pak v letech 1887-1908 a právě během ní byly vyměněny architektonické detaily a rozsáhlé partie zdiva (například obě kamenné helmice věží). Z původního vybavení jsou zachovány tři části reliéfu z první třetiny 13. století s trůnící Madonou korunovanou anděly; po stranách klečí abatyše Mlada (zakladatelka kláštera) a Berta (obnovitelka po roce 1142), na bočních dílech král Přemysl Otakar I. a jeho sestra abatyše Anežka. Románskou etapu uzavřela za abatyše Anežky přístavba kaple sv. Ludmily po jižní straně chóru.

Mlada a sv. Vojtěch

Jméno Vojtěch znamená TEN, JENŽ PŘINÁŠÍ ÚTĚCHU A POSILU VOJSKU. Narodil se někdy kolem roku 956 (neví se to zcela přesně) Syn Slavníka a Střezislavy (příslušnice rodu Přemyslovců)=>patřil do rodu Slavníkovců

Místo narození:Libice nad Cidlinou

Slovanské hradiště - bylo v 9. století sídlem Slavníkovců (Slovanské hradiště Libice nad Cidlinou se nachází přibližně 5km od města Poděbrady, nedaleko soutoku řek Labe a Cidliny. Vzniklo na dvou štěrkopískových ostrovech.Na menším z obou ostrovů se nacházelo ve 2. polovině 10. století sídlo knížecí rodiny Slavníkovců. Větší z ostrovů pak sloužil jako předhradí a hospodářské zázemí)

Traduje se, že Vojtěch jako malé dítě těžce onemocněl a rodiče ho v případě uzdravení zaslíbili církvi.

Studoval v Magdeburgu (972-981).Při biřmování přijal jméno po magdeburském arcibiskupovi= ADALBERT. 19.února 972 je zvolen pražským biskupem(jeho předchůdcem byl Sasa Dětmar)

Vojtěch je přívrženec CLUNIJSKÉHO HNUTÍ=> vyžaduje od kněží dodržování celibátu,bojuje proti pohanským přežitkům ve společnosti, proti polygamii. Vojtěch ve svých snahách ale nenachází pochopení u Boleslava II.-kvůli vzájemným sporům opouští r.988 místo biskupa a odchází do Říma k papeži Janu XV. Poté odchází do kláštera v Monte Cassinu, odtud do kláštera na Adventinu v Římě.

Mezitím se zhoršily náboženské poměry v rodné zemi, a tak Vojtěch je roku 992 Boleslavem II. požádán,aby se vrátil.Zakládá zde 1.benediktýnský břevnovský klášter v Praze (první mužský klášter na našem území)

V roce 994 mezi představiteli české světské moci a Vojtěchem opět propuknou vzájemné spory(poslední kapkou prý byla vražda ženy, kterou její žárlivý manžel pronásledoval až do kostela a přes právo azylu,na který v kostele měla nárok, ji vyvlekl ven a tam sťal).

Vojtěch odchází z rodné vlasti definitivně-(podle legendy) pokřtí v Uhrách knížecího syna Štěpána (budoucího uherského krále a světce)a vydá se do Říma, do adventinského kláštera.
Roku 995 kníže Boleslav II. nechává na Libici vyvraždit Slavníkovce,jedinými Slavníkovci, kteří řádění přežijí jsou Vojtěch a jeho bratr Soběslav.

V roce 996 se Vojtěch snaží vrátit zpět do Čech, na své zastávce v Polsku se ale dovídá, že je v Praze nežádoucí a jako biskup nebude uznáván. Pobyl u dvora polského krále Boleslava I. Chrabrého 3-4 měsíce a rozhodnul se šířit křesťanství mezi pohanskými Prusy.

V půli dubna 997 se vydal s malou družinou do Eblagu.Hned, jak dorazili k dnešnímu Hamburku, ho jeden z místních lidí udeřil mezi lopatky veslem a vyhrožoval, že pokud rychle neodejdou, budou umučeni a usmrceni.

O jeho smrti není mnoho zpráv a jsou nejednotné. Vojtěch horlivě kázal Boží slovo, ale bez úspěchu. Byl vykázán ze dvora jakéhosi velmože a rozhodl se vrátit.

V pátek na sv.Jiří, dne 23.dubna 997 byl se svými společníky Radimem a Benediktem přepadnut. Vojtěch byl probodnut kopím.Prusové mu ještě usekli hlavu a nabodli na kůl. Zbytek skupiny propustili. Po Vojtěchově smrti je jeho tělo od Prusů vykoupeno králem Boleslavem I. Chrabrým a je pohřbeno v polském Hvězdně.

V roce 999 je pak Vojtěch svatořečen papežem Silvestrem II.na žádost císaře Otty III.
V roce 1053 jsou pak jeho ostatky českým knížetem Břetislavem I.během jeho válečného tažení do Polska přeneseny z Hvězdna do Prahy a uloženy na Pražském hradě. V českých zemích i v Polsku je sv. Vojtěch uctíván jako zemský patron.

Je pokládán za autora českých a polských duchovních písní, např: „Hospodine, pomiluj ny“ nebo „Boqurodzica“

Jak je zobrazován sv.Vojtěch?

Jako biskup s palmovou ratolestí, s nástroji umučení-veslem, kopím a halapartnou, také a vahami, růží na štítě atd. S mitrou, berlou a knihou. Jeho hlavním individuálním atributem je veslo. Dále také oštěp nebo kopí či svazek šípů. Často bývá zobrazován společně se sv. Prokopem. Oblíbený je výjev, jak sv. Vojtěch vyprošuje na Zelené Hoře české zemi déšť.

Zajímavosti

Získal 57.místo v soutěži NEJVĚTŠÍ ČECH

Svatovojtěšská legenda je v západních Čechách velmi rozšířena.Biskup zdejší krajinou několikrát procházel. Na Nepomucku najdeme prvky, které legendu doprovázejí-studánky nebo kameny, na nichž Vojtěch odpočíval nebo se modlil. Svatovojtěšské kameny nacházíme v kapli na Zelené Hoře, ve Vrčeni, studánky s dobrou léčivou vodou pak u Vrčeně nebo Štědrého.