Kláštery jako centra vzdělanosti

Kláštery se stávaly přirozenými centry vzdělanosti. Vznikaly při nich nejstarší školy (Vyšší Brod, Zlatá koruna), církev zakládala nadace pro schopné chudé studenty.

Církevní doménou raného středověku se stalo psaní, opisování a vázání knih. Nejstarší knihy byly psány na kožených listech – pergamenech. Práce mnicha – knihaře, zahrnovala jak přípravu kůže, tak i sešití a lepení hotových listů a výrobu desek knihy. Knihy byly opisovány v scriptoriích, buď samotnými mnichy nebo najatými placenými písaři.

Jednou z nejstarších literárních památek u nás dokládající i způsob šití a vazby je Vyšehradský kodex z 80. let 11 století. Na vzniku rukou psaných knih se podíleli nejen písaři v klášterních dílnách, ale i malíři provádějící obrazovou výzdobu knihy (iluminace).

Iluminace byly obrázky, které zobrazovaly děj knihy, nebo byly součástí počátečních písmen textu. Tato písmena byla obkreslena barevnými vyobrazeními zvířat, lidí nebo rostlin.

Zpočátku se psalo rýtkem, od pol. 7 st. ptačími pery, nejčastěji husími brky. Knižní malba se také prováděla kovovými tužkami se stříbrným nebo olověným hrotem. Psalo se převážně zlatou a stříbrnou barvou a také inkoustem. Každá stránka knihy byla uměleckým dílem, ale většina písařů byla anonymní.

Během naší návštěvy v Muzeu knihy ve Žďáru nad Sázavou v budově konventu bývalého cisterciáckého kláštera jsme se poučili o vývoji knihy, knihtisku a knižní kultury v evropských souvislostech.

Zdařilé rekonstrukce středověkého scriptoria, pracovny mnicha – písaře knih, dobové knihařské dílny a knihovny s knihami na řetězech přikovaných s ochranných důvodů (libri catenati) dotvářejí celkový obraz světového vývoje knižní kultury.

Na závěr prohlídky jsme byli i schopni vyplnit několikastránkový test :-).

Poutní místo Zelená hora

Poutní kostel sv. Jana Nepomuckého na Zelené hoře

Tento kostel byl vystavěn podle návrhu geniálního českého architekta Jana Blažeje Santiniho – Aichla v letech 1719 až 1722. Jedná se o jedno z jeho nejunikátnějších a nejosobitějších děl. Zároveň je nejoriginálnějším příkladem tzv. barokní gotiky. Stavba se vymyká běžným uměleckým normám a představám. Vzájemný průnik složitých prostorových útvarů, dynamičnost stavební hmoty, popírající veškerou tíži zdiva, to vše svědčí o výjimečnosti této architektury.

Tuto stavbu inicioval opat cisterciáckého kláštera Václav Vejmluva, nadšený ctitel Jana Nepomuckého jihovýchodně od kláštera.

Založení kostela souviselo s připravovaným blahořečením a svatořečením tohoto mučedníka. Jan Nepomucký žil v době krála Václava IV. Jan se stal zástupcem arcibiskupa Jana z Jenštejna, který měl s českým králem velké rozepře, a které byly také důvodem tragického osudu tohoto mučedníka. Jan mučení nepřežil, jeho tělo vhozeno do Vltavy. Víra v nadpřirozené Janovy schopnosti byla dovršena nálezem domnělého světcova jazyka při otevření jeho hrobu v pražské katedrále sv. Víta po tři stech letech, když z lebky vypadl kus načervenalé tkáně. Podle pověsti totiž údajně Jan nevyzradil zpovědní tajemství královny králi Václavovi. Tato záhada byla vyřešena až v roce 1973, kdy bylo zjištěno, že se ve skutečnosti jedná o část mozku se sraženou krví.

Architekt Santini si pro své dílo zvolil kompozici pěticípé hvězdy. Jedná se nejen o symbol pěti ran Kristových, pěti písmen v latinském slově „tacui“ (mlčel jsem), ale také údajně jako symbol korunky s pěti hvězdičkami, která se objevila nad hlavou utonulého mučedníka Jana Nepomuckého. Půdorys má tvar pěticípé hvězdy a kostel má pět východů. Na hlavním oltáři jsou plastiky pěti andělů, tři z nich nesou kouli (nebeskou klenbu) ozdobenou pěti hvězdami. Postranní oltáře jsou zasvěceny čtyřem evangelistům. Postavy se nacházejí ve zvláštním víru plamenů a zdá se, že jsou hluboce pohnuty. Vrchol kopule je ozdoben monumentálním jazykem světce v ohnivém kruhu.

V samém centru stavby, ve vrcholu kupole, se nalézá jazyk jako symbol Jana – mučedníka zpovědního tajemství. Objevuje se i ve tvaru lomených oken. Jejich zakomponování u lucernových kaplí nad vstupními vestibuly připomíná meč zasazený v pochvě. Není zde třeba ornamentální výzdoby či velkolepých barokních fresek, idea je vyjádřena pouhým působením světla v prostoru.Nádvoří poutního místa vymezují ambity s pěticemi bran a kaplí.

Areál poutního kostela sv. Jana Nepomuckého byl pro svou originalitu české barokní gotiky a mistrovskou kompozici zapsán roku 1994 do seznamu světového kulturního dědictví UNESCO.

Architektura Cisterciáckého řádu

JAN BLAŽEJ SANTINI AICHEL

• Narodil se 3. února 1677 v Praze. Byl významný český architekt italského původu, který se proslavil svým jedinečným stylem nazývaným barokní gotika.
• Santini pocházel původem z italské rodiny zedníků a kameníků, usazené již po třetí generaci v Praze.
• Narodil se s tělesnou vadou a to mu bránilo převzít po otci řemeslo. Kamenictví se přesto vyučil, studoval také malířství.
• Nejdříve se vyučil v Praze u slavného architekta a malíře Jeana Babtiste Matheye . Poté strávil čtyři roky jako tovaryš na cestách, při kterých se zdržoval především v Itálii.
• V roce 1700 samostatně stavěl, projektoval a měl vlastní peníze. Byl členem některého ze stavitelských cechů a vlastnil stavební firmu.

O Santiniho projekty měli zájem především opati z velkých klášterů cisterciáckého, benediktinského a premonstrátského řádu, pro které vytvořil velkou většinu svých nejvýznamnějších děl. Jedním z těchto opatů byl také P. Václav Vejmluva, představený prastarého cisterciáckého kláštera ve Žďáře nad Sázavou

Vrcholem Santiniho činnosti pro žďárský klášter a celého jeho architektonického díla, byla novostavba poutního kostela sv. Jana Nepomuckého na Zelené hoře.

• Roku 1707 si vzal za ženu dceru Schrödera, jeho učitele, dvorního malíře a inspektora královské obrazárny, Veroniku Alžbětu. S Veronikou měl čtyři děti, ale všichni tři synové zemřeli na souchotiny ještě jako děti a zbyla jen dcera Anna Veronika.
• V roce 1720 manželka Veronika zemřela Jeho druhou ženou se stala jihočeská šlechtična Antonie Ignatie Chřepická z Modliškovic, Santini tak získal povýšení do šlechtického stavu. Měl s ní dceru Janu Ludmilu syna Jana Ignáce Rochuse.

DÍLA:

• Kostel Nanebevzetí Panny Marie v Sedlci u Kutné Hory
• Kaple Jména Panny Marie, Mladotice
• konvent, Klášter Plasy
• proboštství s poutním kostelem Zvěstování Panny Marie zvané Mariánská Týnice
• klášterní kostel Nanebevzetí P. Marie, Klášter Kladruby
• proboštství kláštera Údolí blahoslavené Panny Marie, Pohled
• poutní kostel sv. Jana Nepomuckého na Zelené hoře, Žďár nad Sázavou
• kostel sv. Libora, Jesenec
• kaple sv. Anny, Panenské Břežany
• kostel sv. Václava, Zvole
• poutní kostel Narození Panny Marie, Křtiny
• Thunovský palác (sídlo Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR, Praha)
• přestavba kláštera v Želevi
• Panská hospoda v Ostrově nad Oslavou
• kostel sv. Jiří v Pivíně
• Zámek Kalec
  (ZDROJ: http://cs.wikipedia.org/wiki/Jan_Bla%C5%BEej_Santini-Aichel)