Kláštery jako centra vzdělanosti

Kláštery se stávaly přirozenými centry vzdělanosti. Vznikaly při nich nejstarší školy (Vyšší Brod, Zlatá koruna), církev zakládala nadace pro schopné chudé studenty.

Církevní doménou raného středověku se stalo psaní, opisování a vázání knih. Nejstarší knihy byly psány na kožených listech – pergamenech. Práce mnicha – knihaře, zahrnovala jak přípravu kůže, tak i sešití a lepení hotových listů a výrobu desek knihy. Knihy byly opisovány v scriptoriích, buď samotnými mnichy nebo najatými placenými písaři.

Jednou z nejstarších literárních památek u nás dokládající i způsob šití a vazby je Vyšehradský kodex z 80. let 11 století. Na vzniku rukou psaných knih se podíleli nejen písaři v klášterních dílnách, ale i malíři provádějící obrazovou výzdobu knihy (iluminace).

Iluminace byly obrázky, které zobrazovaly děj knihy, nebo byly součástí počátečních písmen textu. Tato písmena byla obkreslena barevnými vyobrazeními zvířat, lidí nebo rostlin.

Zpočátku se psalo rýtkem, od pol. 7 st. ptačími pery, nejčastěji husími brky. Knižní malba se také prováděla kovovými tužkami se stříbrným nebo olověným hrotem. Psalo se převážně zlatou a stříbrnou barvou a také inkoustem. Každá stránka knihy byla uměleckým dílem, ale většina písařů byla anonymní.

Během naší návštěvy v Muzeu knihy ve Žďáru nad Sázavou v budově konventu bývalého cisterciáckého kláštera jsme se poučili o vývoji knihy, knihtisku a knižní kultury v evropských souvislostech.

Zdařilé rekonstrukce středověkého scriptoria, pracovny mnicha – písaře knih, dobové knihařské dílny a knihovny s knihami na řetězech přikovaných s ochranných důvodů (libri catenati) dotvářejí celkový obraz světového vývoje knižní kultury.

Na závěr prohlídky jsme byli i schopni vyplnit několikastránkový test :-).

Poutní místo Zelená hora

Poutní kostel sv. Jana Nepomuckého na Zelené hoře

Tento kostel byl vystavěn podle návrhu geniálního českého architekta Jana Blažeje Santiniho – Aichla v letech 1719 až 1722. Jedná se o jedno z jeho nejunikátnějších a nejosobitějších děl. Zároveň je nejoriginálnějším příkladem tzv. barokní gotiky. Stavba se vymyká běžným uměleckým normám a představám. Vzájemný průnik složitých prostorových útvarů, dynamičnost stavební hmoty, popírající veškerou tíži zdiva, to vše svědčí o výjimečnosti této architektury.

Tuto stavbu inicioval opat cisterciáckého kláštera Václav Vejmluva, nadšený ctitel Jana Nepomuckého jihovýchodně od kláštera.

Založení kostela souviselo s připravovaným blahořečením a svatořečením tohoto mučedníka. Jan Nepomucký žil v době krála Václava IV. Jan se stal zástupcem arcibiskupa Jana z Jenštejna, který měl s českým králem velké rozepře, a které byly také důvodem tragického osudu tohoto mučedníka. Jan mučení nepřežil, jeho tělo vhozeno do Vltavy. Víra v nadpřirozené Janovy schopnosti byla dovršena nálezem domnělého světcova jazyka při otevření jeho hrobu v pražské katedrále sv. Víta po tři stech letech, když z lebky vypadl kus načervenalé tkáně. Podle pověsti totiž údajně Jan nevyzradil zpovědní tajemství královny králi Václavovi. Tato záhada byla vyřešena až v roce 1973, kdy bylo zjištěno, že se ve skutečnosti jedná o část mozku se sraženou krví.

Architekt Santini si pro své dílo zvolil kompozici pěticípé hvězdy. Jedná se nejen o symbol pěti ran Kristových, pěti písmen v latinském slově „tacui“ (mlčel jsem), ale také údajně jako symbol korunky s pěti hvězdičkami, která se objevila nad hlavou utonulého mučedníka Jana Nepomuckého. Půdorys má tvar pěticípé hvězdy a kostel má pět východů. Na hlavním oltáři jsou plastiky pěti andělů, tři z nich nesou kouli (nebeskou klenbu) ozdobenou pěti hvězdami. Postranní oltáře jsou zasvěceny čtyřem evangelistům. Postavy se nacházejí ve zvláštním víru plamenů a zdá se, že jsou hluboce pohnuty. Vrchol kopule je ozdoben monumentálním jazykem světce v ohnivém kruhu.

V samém centru stavby, ve vrcholu kupole, se nalézá jazyk jako symbol Jana – mučedníka zpovědního tajemství. Objevuje se i ve tvaru lomených oken. Jejich zakomponování u lucernových kaplí nad vstupními vestibuly připomíná meč zasazený v pochvě. Není zde třeba ornamentální výzdoby či velkolepých barokních fresek, idea je vyjádřena pouhým působením světla v prostoru.Nádvoří poutního místa vymezují ambity s pěticemi bran a kaplí.

Areál poutního kostela sv. Jana Nepomuckého byl pro svou originalitu české barokní gotiky a mistrovskou kompozici zapsán roku 1994 do seznamu světového kulturního dědictví UNESCO.

Architektura Cisterciáckého řádu

JAN BLAŽEJ SANTINI AICHEL

• Narodil se 3. února 1677 v Praze. Byl významný český architekt italského původu, který se proslavil svým jedinečným stylem nazývaným barokní gotika.
• Santini pocházel původem z italské rodiny zedníků a kameníků, usazené již po třetí generaci v Praze.
• Narodil se s tělesnou vadou a to mu bránilo převzít po otci řemeslo. Kamenictví se přesto vyučil, studoval také malířství.
• Nejdříve se vyučil v Praze u slavného architekta a malíře Jeana Babtiste Matheye . Poté strávil čtyři roky jako tovaryš na cestách, při kterých se zdržoval především v Itálii.
• V roce 1700 samostatně stavěl, projektoval a měl vlastní peníze. Byl členem některého ze stavitelských cechů a vlastnil stavební firmu.

O Santiniho projekty měli zájem především opati z velkých klášterů cisterciáckého, benediktinského a premonstrátského řádu, pro které vytvořil velkou většinu svých nejvýznamnějších děl. Jedním z těchto opatů byl také P. Václav Vejmluva, představený prastarého cisterciáckého kláštera ve Žďáře nad Sázavou

Vrcholem Santiniho činnosti pro žďárský klášter a celého jeho architektonického díla, byla novostavba poutního kostela sv. Jana Nepomuckého na Zelené hoře.

• Roku 1707 si vzal za ženu dceru Schrödera, jeho učitele, dvorního malíře a inspektora královské obrazárny, Veroniku Alžbětu. S Veronikou měl čtyři děti, ale všichni tři synové zemřeli na souchotiny ještě jako děti a zbyla jen dcera Anna Veronika.
• V roce 1720 manželka Veronika zemřela Jeho druhou ženou se stala jihočeská šlechtična Antonie Ignatie Chřepická z Modliškovic, Santini tak získal povýšení do šlechtického stavu. Měl s ní dceru Janu Ludmilu syna Jana Ignáce Rochuse.

DÍLA:

• Kostel Nanebevzetí Panny Marie v Sedlci u Kutné Hory
• Kaple Jména Panny Marie, Mladotice
• konvent, Klášter Plasy
• proboštství s poutním kostelem Zvěstování Panny Marie zvané Mariánská Týnice
• klášterní kostel Nanebevzetí P. Marie, Klášter Kladruby
• proboštství kláštera Údolí blahoslavené Panny Marie, Pohled
• poutní kostel sv. Jana Nepomuckého na Zelené hoře, Žďár nad Sázavou
• kostel sv. Libora, Jesenec
• kaple sv. Anny, Panenské Břežany
• kostel sv. Václava, Zvole
• poutní kostel Narození Panny Marie, Křtiny
• Thunovský palác (sídlo Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR, Praha)
• přestavba kláštera v Želevi
• Panská hospoda v Ostrově nad Oslavou
• kostel sv. Jiří v Pivíně
• Zámek Kalec
  (ZDROJ: http://cs.wikipedia.org/wiki/Jan_Bla%C5%BEej_Santini-Aichel)

Cisterciácký řád

Cisterciácký řád (latinsky Ordo Cisterciensis)

• je to mnišský řád založený roku 1098, ve kterém žijí mniši podle přísných zásad klášterního života hlásaných Benediktem z Nursie a navazující na benediktinskou tradici.
• V čele řádu stojí generální opat.
• Una caritate, una regula similibusque vivamus moribus (V jedné lásce, v jedné řeholi žijme podobnými zvyky). Tato věta se stala heslem cisterciáckých reformátorů.
• Organizační systém byl v principu na základě rodinných vztahů. Jádro „rodiny“ tvořilo Citaux a čtyři protoopatství (La Ferté, Pontigny, Clairvaux a Morimond). Od nich ostatní kláštery odvozovaly svůj původ.
• V čele této velké „rodiny“ stálo Citaux, jako nejstarší klášter.
• Nové kláštery se do rodiny přidávaly například fundací. Zakladatel, nebo jinak fundátor, dal klášteru věnem půdu, někdy to také byl dar peněžní a nebo dokonce dar ve formě lidí, kteří pro klášter měli pracovat.
• Naopak nový klášter se stal filiací (odštěpením) mateřského domu, takže klášterem dceřinným. Mateřskému klášteru tím vznikala další povinnost. Byla jí každoroční vizitace kláštera, která představovala kontrolu dodržování řehole a pravidel řádu.
• Opat mateřského kláštera (pater abbas) také nastoloval nebo odvolával nového opata, nebo přijímal zpět úřad po jeho rezignaci.
• Nejdůležitějším orgánem celé organizace cisterckých klášterů byla generální kapitula, což bylo zasedání opatů všech klášterů. Generální kapitula se scházela jednou ročně na svátek Povýšení sv. Kříže (14. září). Poprvé se kapitula sešla roku 1116.
• Generální kapitula řešila otázky kolem jednoho nebo i obecně všech opatství, měla dokonce i pravomoc trestat a to i převora nebo dokonce i třikrát varovaného opata. Generální kapitula byla orgánem naprosto svrchovaným. Jejím rozhodnutím dokonce nemohl zabránit ani král Francie.
• Ve 14.stol. uvnitř generální kapituly vzniká tzv. definitorium, což byla rada nejstarších 25 klášterů

Cisterciáci v českých zemích

• První cistercký řádový dům byl v Čechách založen 44 let po vzniku řádu, tedy v roce 1142.
• První cisterciáci však přišli do Čech o rok později.
• První fundace (majetek věnovaný ke konkrétnímu účelu) cisterckého kláštera u nás byla fundací šlechtickou.
• Zakladatelem kláštera se stal velmož Miroslav, který pak klášteru daroval všechen svůj majetek, jelikož sám neměl potomků. Zpočátku bylo opatství v Sedlci vcelku bezvýznamným řádovým domem. Jeho moc však rychle vzrostla díky nálezu ložisek stříbra na jeho pozemcích.
• První cisterciáci přišli do Sedlce z mateřského kláštera ve Valdsasech (Waldsassen).
• Během následujících dvou let byla založena ještě další dvě opatství. První z nich bylo první panovnickou fundací u nás.
• Roku 1144 český kníže Vladislav II. založil klášter v Plasích. Tam přišli řeholníci z mateřského Langheimu.
• Pomuk se stal nejbližším klášterem k Citaux u nás. Filiace (vztah mezi příbuznými v genealogickém ztvárnění rodu) v Pomuku byla vlastně pravnučkou Citaux.
• O životě a postavení prvních cisterciáků se nám nedochovaly téměř žádné zprávy.
• Jejich mateřštinou byla němčina.
• Jejich příchod do českých zemí byl velkou měrou organizován olomouckým biskupem Jindřichem Zdíkem.

Pomuk

Klášter stával posledním odpočinkem členů šlechtických rodů. Tak tomu bylo například v případě Hradiště, jež takto posloužilo Markvarticům, Oseka v němž našli svůj klid Hrabišici a dokonce i ve Vyšším Brodě, kde mají svou hrobku Rožmberkové.

Václav II. se stal roku 1292 druhým českým panovníkem, který nechal založit cistercký klášter. Zbraslavi se měla stát místem posledního odpočinku členů Přemyslovského rodu. K tomu zde byla vystavěna síň s názvem Aula Regia (síň královská). Zde tedy spočinuli poslední Přemyslovci Václav II., Václav III. a Eliška Přemyslovna.

O založení klášterů také čas od času usilovaly i královny. Konstancie,manželka Přemysla Otakara I., která roku 1232 úspěšně založila asi nejvýznamnější ženský cistercký řádový dům v Tišnově. Roku 1323 bylo založeno Staré Brno Eliškou Rejčkou.

(zdroj: http://www.valka.cz/newdesign/v900/clanek_12149.html)